Kdo si hraje nezlobí........

Alenka v říši divů - (Lewis Carroll) 4.kapitola

13. března 2011 v 14:57 | Swinga |  Pohádky k přečtení online
4- KRÁLÍK SE PORADÍ S VAŇKEM


Byl to Bílý Králík, jenž pomalu cupital zpět a ohlížel se kolem, jako by něco hledal; a slyšela ho, jak si k sobě pobrukuje: "Ó, vévodkyně! Tahle vévodkyně! Ó, mé drahé pacičky! Ó, můj kožich a vousy! Ta mne dá popravit, jakože fretka je fretka! Kde jsem já je jenom mohl ztratit?"

Alenka ihned uhodla, že hledá vějíř a bílé rukavičky, a dobromyslně se po nich začala shánět kolem sebe, ale nikde jich neviděla -všechno se zdálo být jiné od chvíle, co vyplavala z jezera slz, a veliká síň i se skleněným stolečkem a malými dvířky úplně zmizela.

Králík velmi brzy spatřil Alenku, jak se kolem sebe ohlíží, a zavolal na ni hněvivě: "Máry, co vy tu děláte? Hned mi doběhnete domů, a přinesete mi vějíř a pár rukavic! A rychle, ať už jste zde!" A Alenka se tak polekala, že ihned odběhla směrem, kterým ukazoval, ani se nepokoušejíc mu vysvětliti, že se mýlí.

" Má mne za svou služku," řekla si, běžíc. "Ten se podiví, až shledá, kdo jsem! Ale raději mu přinesu vějíř a rukavice totiž, jestli je najdu." Jak to dořekla, doběhla k úhlednému domečku, na jehož dveřích byla pěkně vyleštěná mosazná tabulka a na ní pěkně vyryto jméno MATĚJ KRÁLÍK. Vešla bez zaklepání a spěchala po schodech nahoru, s velikým strachem, aby nepotkala skutečnou Máry a nebyla vyhnána z domu dřív, než najde vějíř a rukavice.

"Jak se to zdá podivné," řekla si Alenka, "dělat poslíčka králíkovi! Co nevidět, myslím, budu musit Mindě běhat po posílkách!" A začala si představovati, jak by to asi vypadalo: " ,Slečno Alenko! Hned sem pojd'te a přichystejte se na procházku!` - ,Za minutu, chůvo! Musím zde hlídat tuto myší díru a dávat pozor, aby myš neutekla, než se Minda vrátí Jenomže si myslím," pokračovala Alenka, "že by asi Mindu doma netrpěli, kdyby takhle začala lidem poroučet!"

Při této řeči došla do úhledného pokojíčku, kde u okna stál stůl a na něm - jakož doufala - vějíř a dva nebo tři páry malinkých bílých rukavic; vzala vějíř a jeden pár rukaviček a již odcházela z pokoje, když spočinula zrakem na malé lahvičce, stojící u zrcadla. Tentokrát na ní nebyla žádná cedulka s nápisem VYPIJ MNE, Alenka ji však přesto otevřela a přiložila ke rtům. "Vím, že se jistě stane něco zajímavého," řekla si, "kdykoli něco sním nebo vypiju; tak jenom zkusím, jaký účinek bude mít tato láhev. Doufám, že mne zas udělá velkou, protože už toho mám opravdu dost, být takovou drobounkou, nepatrnou věcičkou!"

A láhev ji opravdu udělala velkou, a to mnohem dříve, než se nadála: ještě ji neměla vypitu do poloviny a už jí hlava narazila do stropu, a Alenka se musila sehnout, aby si nezlomila vaz. Spěšně lahvičku postavila, pravíc si k sobě: "To úplně stačí - doufám, že už dál neporostu - i takto se nedostanu ze dveří - oh, kéž bych se byla tolik nenapila!"

Běda! pozdě bylo bycha honiti! Alenka rostla a rostla, a brzy musila pokleknouti, a chvíli nato ani tak neměla dost místa, a tak si zkusila lehnout, levý loket opřen o dveře, pravou ruku otočenu kolem hlavy. Přesto však rostla a rostla dál, a jako poslední útočiště vystrčila pravou ruku z okna a jednu nohu strčila do komína, říkajíc si pro sebe: "Ted' už nemohu dělat víc, děj se co děj. Co se jen se mnou stane?"

Naštěstí pro Alenku byl účinek kouzelné lahvičky vyčerpán a ona již dále nerostla; nicméně, její položení bylo krajně nepohodlné, a jelikož neviděla nejmenší možnosti, jak by se dostala z pokojíku, není divu, že se cítila velmi nešťastnou.

"Doma bylo mnohem příjemněji," pomyslila si ubohá Alenka, "když se člověk v jednom kuse nezvětšoval a nezmenšoval a nebyl posílán sem a tam králíky a myšmi. Skoro se mi zdá, že by bylo bývalo lépe, kdybych se nebyla pustila do té králičí díry - a přece - přece - víte, je to zajímavé, takovýhle život! To bych opravdu ráda věděla, co se to se mnou jen mohlo stát! Když jsem čítávala pohádky, představovala jsem si, že se takové věci ve skutečnosti nedějí, a ted' jsem zde náhle sama v úplné pohádce! O mně by se měla napsat kniha, to by měla! A až vyrostu, já ji napíši - ale vždyť jsem už vyrostla," dodala lítostivým hlasem, "aspoň zde už není místa, kam bych mohla dál růst."

"Ale což," myslila si Alenka, "což jestliže už nikdy nebudu starší, než jsem ted'? To by byla jistá útěcha, nebýt nikdy starou bábou - ale na druhé straně - věčně se musit učit a dělat úlohy! Ó, to by se mi nelíbilo i Bláhová Alenko!" odpověděla si. "Jak byste tady mohla dělat úlohy? Vždyť je tu sotva místa pro vás samotnou, kam by se sem ještě vešly školní knížky?"

A tak pokračovala, jednou jako první a jednou jako druhá osoba, až z toho byla úplná rozmluva; po několika minutách však zaslechla zvenčí hlas a odmlčela se, aby naslouchala.

"Máry! Máry!" volal hlas. "Hned mi přineste mé rukavice!`` Pak bylo slyšet lehké cupitání po schodech. Alenka věděla, že to jde Králík ji hledat, a chvěla se, až se domek třásl, nadobro zapomenuvši, že je nyní asi tisíckrát větší než Králík a že se ho tedy nemá co bát.

Zanedlouho přišel Králík ke dveřím a pokoušel se je otevřít; ale ježto se otvíraly dovnitř a Alenka se o ně opírala lok tem, skončil se jeho pokus nezdarem. Alenka ho slyšela, jak si povídá: "Musím tedy jít dokola a dostat se dovnitř oknem."

"A to zas ne!" pomyslila si Alenka, a vyčkavši chvíli, až se jí zdálo, že slyší Králíka pod oknem, rozpřáhla náhle ruku a chňapla do vzduchu. Nechytla nic, ale slyšela drobný výkřik a pád a řinkot rozbitého skla, a z toho všeho usoudila, že Králík asi padl do okurkového skleníku nebo něčeho podobného.

Nato bylo slyšet hněvivý hlas - Králíkův - "Petře! Petře! Kde jsi?" A jemu odpovídal hlas, kterého dosud neznala: "I tuhle sem, milosti! Kopu jabka, milosti!"

"Jabka - jabka!" řekl Králík hněvivě. "Sem pojd' a pomoz mi z tohohle!"

(Nový řinkot rozbitého skla.)

"A ted' mi řekni, Petře, co je to v tom okně?" "I to je nějaká ruka, milosti!"

"Ruka - huso! Kdo kdy viděl takhle velikou ruku? Vždyť je jí plné okno!"

"I to jí zas je, milosti; ale přesto přese všecko je to ruka." "Nu, ať je to co chce, nemá to tam co dělat; běž a odklid' to!" Nato nastalo dlouhé ticho, v němž Alenka mohla jen chvílemi zaslechnout tiché šuškání, jako: "I to se mi nechce líbit, milosti, to se mi vůbec nechce líbit!" "Dělej, co ti říkám, zbabělče!" a konečně znova rozpřáhla ruku a chňapla do vzduchu. Tentokrát bylo slyšet dva drobné výkřiky a nový řinkot rozbitého skla. "Tady musí být nějakých skleníků na okurky!" myslila si Alenka. "Copak asi budou dělat ted'? Kdyby mne chtěli vytáhnout z okna - ó, kéž by jen mohli! Já tu jistě nemám nejmenšího přání zůstat!

Čekala nějakou chvíli, aniž co dál slyšela; konečně však zaslechla hrčení vozových kol a hluk mnoha hlasů, mluvících jeden přes druhého, z nichž rozpoznala některá slova: "Kde je ten žebřík? - No jo, vždyť jsem měl přinést jen jeden. Vaněk má ten druhý. - Vaňku, sem s ním, hochu! Tady je postav, do tohohle kouta. - Ne, napřed je svaž dohromady. - Vždyť nedosahují ani do poloviny. - Ó, to úplně stačí, nedělej tolik cavyků. - Hele, Vaňku, chytni ten provaz. - Jen zdali se střecha neproboří ! - Pozor na ty vylámané tašky - oh, už to letí! Pozor na hlavy!" (Hlasitý třeskot.) "Kdo to udělal? - To byl asi Vaněk. - Tak kdo vleze do komína? - Ne ne, já ne! Ty tam vlez! - Já už teprve ne! - Ať tam vleze Vaněk. - Hele, Vaňku! Pán povídá, že musíš dolů vlézt komínem."



"A tak tedy Vaněk má vlézt dolů komínem?" řekla si Alenka. "Zdají se všechno strkat na Vaňka! Nechtěla bych být ve Vaňkově kůži ani za nic: tohle ohniště je sice úzké, ale myslím, že jsem ještě nezapomněla kopat!"

Stáhla nohu v komíně dolů, jak daleko jen mohla, a čekala, až uslyšela, jak se v komíně těsně nad ní škrábe a haraší jakési zvířátko (marně se snažila uhodnout, jaké), a řkouc si: "To bude Vaněk!" prudce vykopla napřaženou nohou a čekala, co se stane. První, co slyšela, byl zvuk mnoha hlasů volajících sborem: "Támhle letí Vaněk!" pak samotný hlas Králíkův: "Chyťte ho, vy tam u plotu!" pak ticho, a pak novou změť hlasů: "Podržte mu hlavu vzhůru ! -- Honem ten rum! - Neudavte ho! - Tak. jak je, starej? Co se to s tebou stalo? No tak povídej!"

Konečně se ozval slabý, skřípavý hlásek ("To je Vaněk," myslila si Alenka) : "Ach, ani nevím - ne, už dost, děkuju, už je mi líp - ale sem eště celej rozčilenej a popletenej - inu, všechno, co si pamatuju, je, něco na. mě vylítlo jako čert ze škatulky a já vylít do vejšky jako rachejtle!"

"Tos vylít, brachu!" říkaly hlasy.

"Musíme dům zapálit!" pravil Králíkův hlas. A Alenka zavolala, jak hlasitě jen dovedla: "Zapálíte-li, pošlu na vás Mindu!" V mžiku bylo hrobové ticho a Alenka si myslila u sebe: "To jsem zvědavá, co udělají ted'! Kdyby měli špetku rozumu, sundali by střechu." Za nějakou chvíli se dole opět začali pohybovat a Alenka zaslechla., jak Králík praví: "Jedno plné kolečko pro začátek postačí."

"Kolečko plné čeho?" pomyslila Alenka. Ale nebylo jí dlouho se trápit pochybnostmi, neboť za malou chvíli vletěl oknem chřestivý déšť malých oblázků, z nichž některé ji uhodily do tváře. "Tohle se musí zarazit," řekla si k sobě a zavolala hlasitě: "S tímhle bych vám radila přestat!" což znovu způsobilo hrobové ticho.

Alenka s jistým překvapením zpozorovala, že se oblázky na podlaze všechny pozvolna mění v malé koláčky, a hlavou jí kmitl znamenitý nápad. "Sním-li jeden takový koláček," pomyslila si, "jistě způsobí nějakou změnu v mé velikosti; a jelikož mne už nemůže udělat větší, musí mne asi udělat menší.

Snědla tedy jeden koláček a zaradovala se, shledavši, že se hned začíná zmenšovat. Jakmile byla dosti malá, aby prošla dveřmi, vyběhla z domu a nalezla venku celý zástup zvířátek a ptáků. Ubohý Vaněk - malá ještěrka - byl uprostřed, dvě morčata ho držela pod paží a dávala mu něco pít z láhve. Všichni se vrhli za Alenkou, jakmile se objevila; Alenka však vzala nohy na ramena a brzy se octla v bezpečí v hustém lese.

"Prvé, co mi je učiniti," řekla si Alenka, bloudíc lesem, "je vyrůst opět do své pravé velikosti; a druhé, nalézt cestu do té rozkošné zahrádky. To, myslím, bude to nejlepší, co mohu udělat."

Opravdu se to zdálo to nejlepší a velmi pěkně a chytře vymyšleno; jediná nesnáz byla v tom, že Alenka neměla nejmenšího ponětí, jak to provést; a co se tak úzkostlivě rozhlížela mezi stromy, ozvalo se jí zrovna nad hlavou ostré zaštěknutí, které ji přimělo, aby se kvapně podívala vzhůru.

Shora se na ni velkýma kulatýma očima dívalo ohromné štěně, které nemotorně napřahoval jednu tlapku, pokoušejíc se jí dosáhnouti. "Ubohé štěňátko!" pravila Alenka mazlivě, a usilovně se na ně pokoušela zahvízdat, ale měla při tom nesmírný strach, když pomyslila, že by mohlo mít hlad, v kterémžto případě by ji asi snědlo přes všechno její mazlení.

Nevědouc ani dobře, co dělá, zvedla ze země proutek a nastrčila jej štěňátku, které vyskočilo všemi čtyřmi najednou, a zajíkajíc se radostným štěkotem, vrhlo se za proutkem, jako by jej chtělo rozsápat. Alenka uhnula za velký bodlák, aby ji štěně nepošlapalo; jakmile se však objevila na druhé straně, skočilo štěně znovu za proutkem a ve spěchu, aby jej polapilo, udělalo kotrmelec; načež Alenka, která si pomyslila, že je to, jako by si hrála s koněm, a která se bála, že se každou chvíli octne pod jeho nohama, utekla na druhou stranu bodláku. Štěně pak začalo řadu ostrých útoků na proutek, popobíhajíc pokaždé kousek dopředu a kus zpět a chraptivě štěkajíc, až si nakonec, unaveno, usedlo opodál, těžce oddychujíc, jazyk vyplazen a velké oči napolo zavřeny.

To se Alence zdála dobrá příležitost k útěku; dala se tedy ihned do běhu a utíkala, až byla celá unavená a udýchaná a až slyšela štěkání štěněte docela slabě ve veliké dálce.

"A přece, jaké to bylo milounké štěňátko!" řekla si, opřevši se o stvol blatouchu a ovívajíc se jedním jeho lístečkem. "Byla bych ho strašně ráda naučila nějakým kouskům, kdybych -- kdybych na to jen měla náležitou míru! Oh, Bože, Bože - málem bych byla zapomněla, že mám opět vyrůst! Počkejme - jak jen na to? Budu asi muset něco sníst nebo vypít - hlavní otázka však je, co?"

To byla jistě hlavní otázka, co? Alenka se rozhlédla kolem sebe po květinkách i stéblech trávy; neviděla však nic, ca by vypadalo jako něco, co by se za těchto okolností mělo sníst nebo vypít. Nedaleko rostl velký hřib, asi stejné výšky jako ona; a když se byla podívala pod něj, před něj, vedle něho i za něj, napadlo jí, že by se mohla stejně dobře podívat i na něj, aby viděla, co je na něm nahoře.

Povystoupla na špičky a povykoukla přes okraj hřibu a její oči se setkaly s očima velké modré housenky, sedící na jeho vršku se založenýma rukama a klidně pokuřující z velké turecké dýmky a nevěnující nejmenší špetku pozornosti jí ani čemu jinému.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama