Kdo si hraje nezlobí........

Alenka v říši divů - (Lewis Carroll) 6.kapitola

13. března 2011 v 15:01 | Swinga |  Pohádky k přečtení online
6- VEPŘ A PEPŘ


Nějakou chvíli stála a dívala se na domek, přemýšlejíc, co by měla počít, když tu náhle z lesa přiběhl lokaj v livreji - (že je to lokaj, usoudila podle Livreje: podle jeho tváře by ho byla nazvala rybou) - a zaklepal hlučně na dveře domku. Dveře otevřel jiný lokaj v livreji s kulatou tváří a velkýma očima v žabí hlavě; a oba lokajové, jak si Alenka povšimla, měli napudrované paruky, které jim pokrývaly hlavy kudrlinkami. Byla velmi zvědava, oč asi jde, a opatrně vyšla kousek z lesa, aby naslouchala.

Lokaj-Ryba začal tím, že vytáhl z podpaží velký dopis, skoro tak veliký jako byl sám, a podal jej druhému, řka slavnostně: "Pro Vévodkyni. Pozvání od Královny na partii kroketu."

Lokaj-Žába opakoval stejně slavnostním tónem, pozměniv jen trochu pořadí slov: "Od Královny. Pozvání pro Vévodkyni na partii kroketu."

Nato se oba hluboce uklonili a kadeře jejich paruk se jim zapletly do sebe.

Alenku to tolik rozesmálo, že musela utéci zpátky do lesa ze strachu, aby ji neslyšeli; a když po chvíli vykoukla, byl Lokaj-Ryba pryč a Lokaj-Žába seděl na zemi u dveří a pitomé civěl do nebe.

Alenka nesměle přistoupila ke dveřím a zaklepala. "Klepání vám vůbec není nic platno," řekl lokaj, "a to ze dvou důvodů. Za prvé, protože jsem na téže straně dveří jako vy, a za druhé, protože tam uvnitř dělají takový povyk, že vás nikdo nemůže slyšet." A opravdu zazníval z domku zcela neuvěřitelný povyk: - neustálé řvaní a kýchaní a mezi tím každou chvíli hlučný třeskot, jako by někdo udeřil o zem mísou nebo hrncem.

"Prosím," řekla Alenka, "jak se tedy dostanu dovnitř?" "Vaše klepání by mělo jakýsi smysl," pokračoval lokaj, jako by přeslechl její otázku, "kdyby byly dveře mezi námi. Například, kdybyste byla uvnitř, mohla byste zaklepat a já bych vás pustil ven."

A po celý ten čas, co mluvil, nepřestával civěti do nebe, a to se Alence zdálo rozhodně nezdvořilé. "Ale snad si nemůže pomoci," řekla si; "má oči tak skoro až docela na temeni hlavy. V každém případě by však mohl odpovídat na otázky. Jak se tedy dostanu dovnitř?" opětovala nahlas.

"Budu zde seděti," poznamenal lokaj, "až do zítřka." V tom okamžiku se otevřely dveře domku a z nich vyletěl velký talíř, rovnou na lokajovu hlavu; svezl se mu po nose a rozbil se na kusy o strom, stojící za ním.

"- nebo do pozítří možná," pokračoval lokaj týmž tónem, docela jako by se nebylo nic stalo.

"Jak se mám dostat dovnitř?" ptala se opět Alenka hlasitěji. "A máte se vůbec dostat dovnitř?" řekl lokaj. "To je otázka, víte?"

To ovšem byla, nad vši pochybnost: jenže to Alenka nerada slyšela. "Je to opravdu strašné," zamumlala pro sebe, "jak se tu všechna ta stvoření ráda přou. To by člověka dohnalo k šílenství!"

Lokaj se to zdál považovati za dobrou příležitost, aby opětoval svou poznámku s obměnami. "Budu tu seděti," pravil, "seděti a seděti, po celé dny a týdny."

"Ale co mám já dělat?" řekla Alenka. "Cokoliv chcete," řekl lokaj a začal si hvízdat.

"Oh, s ním není nic platno mluvit," řekla si Alenka zoufale; "je úplné blbý!" A otevřela dveře a vešla.

Dveře vedly rovnou do velké kuchyně, která byla plna kouře od jednoho konce ke druhému; uprostřed na velké trnoži seděla Vévodkyně a chovala děcko; nad ohněm se nahýbala kuchařka, míchajíc vařečkou ve velkém kotli, jenž se zdál plný polévky.

"V té polévce je nepochybně příliš mnoho pepře!" řekla si Alenka, pokud jí to kýchání dovolilo.

Bylo ho jisté příliš mnoho ve vzduchu. I Vévodkyně chvílemi kýchla, a děcko bez nejmenší přestávky střídavě kýchalo a ječelo. Jediné, kdo v kuchyni nekýchaly, byla kuchařka a velká kočka, která seděla u krbu a šklebila se od ucha k uchu.

"Řekla byste mi, prosím," pravila Alenka trochu ostýchavé, neboť si nebyla docela jista, srovnává-li se to se slušným chováním, aby promluvila první, "proč se ta vaše kočka tak šklebí?"

" Je to čínská kočka," řekla Vévodkyně, "a tož to je proč.- Čuně!" Poslední slovo vyrazila s takovou neočekávanou prudkostí, že sebou Alenka celá trhla; ale ihned pochopila, že neplatilo jí, nýbrž děcku, dodala si tedy odvahy a pokračovala: "Nevěděla jsem, že se čínské kočky stále šklebí. Vlastně nevěděla jsem, že se kočky vůbec dovedou šklebit."

"Všechny se dovedou šklebit," řekla Vévodkyně, "a povětšině se šklebí."

"Nevím o žádné, která by se šklebila," řekla Alenka velmi zdvořile, velmi potěšena; že se s ní konečně někdo dává do řeči.

"Vy toho nevíte mnoho," řekla Vévodkyně, "a to je nesporné." Alence se docela nic nelíbil tón této poznámky a tak ji napadlo, že bude třeba obrátit řeč na něco jiného. Co se tak pokoušela najít nový předmět hovoru, sňala kuchařka kotlík polévky z ohně a náhle začala házeti všechno, co jí přišlo do ruky, na Vévodkyni a děcko. První letěl pohrabáč a za ním se sypaly pánve, mísy a talíře. Vévodkyně je nechávala bez povšimnuti, i když ji uhodily, a děcko ji beztoho tolik řvalo, že nebylo možno říci, zda je něco uhodilo, či ne.

"Oh, prosím, dejte pozor, co děláte!" vykřikla Alenka ve smrtelné úzkosti. "Oh, jeho vzácný nosík!" vykřikla, když mu těsně kolem nosu přeletěl velký rendlík a málem mu jej odnesl s sebou.

"Kdyby si každý hleděl svého," zabručela Vévodkyně chraptivě, "otáčel by se svět mnohem rychleji, než se otáčí."

"Což by nebyla vůbec žádná výhoda," řekla Alenka, velmi šťastna, že se jí dostává příležitosti, aby ukázala kousek svých vědomostí. "Jen si pomyslete, co by to provedlo s dnem a nocí! Víte, Země potřebuje 24 hodin, aby se otočila jednou kolem své osy---"

"Když mluvíme o vosách," řekla Vévodkyně, "píchněte ji!" Alenka úzkostlivě pohlédla na kuchařku, aby viděla, bude-li se mít k vykonání rozkazu. Ta však byla pilné zaměstnána mícháním polévky a nezdála se poslouchati, Alenka se tedy odvážila mluviti dále: "Je to, myslím, 24 hodin-nebo 12, já---"

"Oh, dejte mi pokoj," řekla Vévodkyně. "Nikdy jsem nemohla vystát čísla!" A nato počala opět houpat děcko, zpívajíc mu jakousi ukolébavku, na konci jejíhož každého verše s ním prudce trhla:


"Promluv ostře k svému děcku

a bij je, když ti kýchá;

ono plodí zlobu všecku,

je to jen jeho pýcha."

SBOR

(v němž se přidala kuchařka i děcko):

"Vau! Vau! Vau!"

Při druhé sloce písně házela Vévodkyně děckem prudce nahoru a dolů, a děcko vřískalo tak hlučně, že Alenka jen stěží rozeznala slova:

"Už mluvím přísně k svému hochu

a biji ho, když kýchá;

neb pepře oblíbí si trochu,

když jenom správné dýchá."

SBOR

"Vau! Vau! Vau!"

"Tu máš, pochovej je trochu, chce-li se ti!" pravila Vévodkyně k Alence, hodivši děckem po ní. "Musím jít a připravit se na partii kroketu s Královnou," a spěchala z pokoje. Kuchařka za ní hodila pekáčem, jak odcházela, ale ten ji nezasáhl.

Alenka chytila dítě ne bez námahy, neboť to bylo dítě podivného tvaru a vystrkovalo ruce a nohy na všechny strany, "docela jako mořská hvězdice," pomyslila si Alenka. Když je chytila, ubohé stvořeníčko supělo jako lokomotiva a kroutilo se a opět se natahovalo tak, že v prvních několika chvílích měla co dělat, aby je udržela.

Jakmile přišla na správný způsob, jak je chovati (musela je smotat do jakéhosi uzlu a pak je pevné držet za pravé ucho a levou nohu, aby se uzel nemohl rozvázat), vynesla je ven. "Neodnesu-li to dítě s sebou," pomyslila si Alenka, "jisté je dnes nebo zítra zabijí: Nebyla by to vražda zůstaviti je zde?" Poslední slova pronesla nahlas a malé stvořeníčko v odpověď zachrochtalo (tou dobou přestalo již kýchat).

"Nechrochtej," řekla Alenka, "to není slušný způsob vyjadřováni."

Děťátko zachrochtalo znovu a Alenka se mu úzkostlivě podívala do tváře, aby se přesvědčila, co mu je. Nebylo pochyby, že mělo velice ohrnutý, nos, mnohem podobnější rypáčku nežli skutečnému nosu; také očka byla příliš malá na dítě: ven koncem se ta celá věc Alence vůbec nelíbila. "Ale snad jen vzlykalo, pomyslila si a podívala se mu opět do očí, aby viděla, má-li v nich slzy.

Ne, slzí nebylo. "Jestliže se mi proměníte ve vepříka, můj milý," řekla Alenka vážně, "tak s vámi nechci nic mít. Tak pozor!" Ubohé stvořeníčko opět zaštkalo (nebo zachrochtalo nebylo možno rozeznat, co) a chvíli bylo ticho.

Alenka si právě začínala myslit, "co si jen počnu s tímto stvořeníčkem, až přijdu domů?° když ono opět zachrochtalo tak silně, že se mu podívala do tváře celá ustrašená. V tu chvíli nemohlo býti žádných pochybností: byl to vepřík, nic víc a nic míň, a Alenka cítila, že by to bylo úplně nesmyslné, aby ho ještě dále nosila.

Posadila tedy stvořeníčko na zem a velice se jí ulevilo, když je viděla klidně odběhnouti do lesa. "Kdyby bylo vyrostlo," řekla si k sobě, "bylo by z něho hrozně ošklivé dítě; ale prasátko je z něho, myslím, docela pěkné," a začala vzpomínat na jiné děti, které znala a které by mohly docela dobře obstát jako prasátka, a pravé si říkala k sobě, "jen kdyby člověk věděl, jak to způsobit aby se proměnily--," když sebou trhla leknutím, vidouc Čínskou Kočku seděti na větvi nedalekého stromu.

Kočka se dívala na Alenku a jen se šklebila. "Vypadá docela dobromyslně," myslila si Alenka; ale Kočka měla přece jen velmi dlouhé drápy a velmi mnoho zubů, takže Alenka cítila, že s ní musí zacházet s jistou uctivostí.

"Čínská Kočičko," začala trochu nesměle, ježto nevěděla, bude-li Kočka s tímto oslovením spokojena, ta se však jen ještě více rozšklebila. "No, dosud se jí to líbí," myslila si Alenka a pokračovala: "Neřekla byste mi, prosím vás, kudy odsud mám jít?"

"To závisí ponejvíce na tom, kam se chcete dostat," řekla Kočka.

"To je mi skoro jedno, kam - - " řekla Alenka. "Pak je docela jedno, kudy půjdete," řekla Kočka. "--jen když se někam dostanu," dodala Alenka jako na vysvětlenou.

"Ó, někam se dostanete docela jistě," řekla Kočka, "jen půjdete-li dost dlouho."

Alenka cítila, že tomu nelze odporovat, tak zkusila jinou otázku. "Jací lidé bydlí tady v okolí?"

"V tuhle stranu," řekla Kočka, mávnula pravou prackou, "bydlí Kloboučník; a v tuhletu stranu," - mávla druhou prackou - "bydlí Zajíc Březňák. Můžete navštívit jednoho nebo druhého, jsou oba potrhlí."

"Ale já nechci jít mezi potrhlé lidi," podotkla Alenka.


"Ó, tomu se nevyhnete," řekla Kočka. "Zde jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá. Vy jste potrhlá."

"Jak víte, že jsem potrhlá?" řekla Alenka.

"Musíte být potrhlá," řekla Kočka, "nebo byste sem nebyla přišla."

Alenka si docela nemyslila, že to je dostatečný důkaz; nicméně pokračovala. "A jak víte, že vy jste potrhlá?"

"Nu, za prvé," řekla Kočka, "pes není potrhlý, to přiznáte, ne?"

"Snad," řekla Alenka.

"No tak vidíte," pokračovala Kočka, "pes vrčí, když se zlobí, a vrtí ocasem, když se raduje. Nu, a já vrtím ocasem, když se zlobím, a vrčím, když se raduji. Tedy jsem potrhlá."

"Tomu já říkám předení, ne vrčení," řekla Alenka.

"Říkat si tomu můžete, jak chcete," řekla Kotka. "Hrajete dnes s Královnou kroket?"

"Velmi ráda bych," řekla Alenka, "ale je~té jsem nedostala pozvání."

"Uvidíte mne tam," řekla Kočka a zmizela.

Alenka tím nebyla příliš překvapena, neboť si už zvykla vidět podivné věci. Co se tak dívala na místo, kde Kočka dříve seděla, objevila se jí znovu.

"A- mimochodem - co se stalo s dítětem?" otázala se Kočka. "Skoro jsem se zapomněla zeptat.

"Proměnilo se ve vepříka," řekla Alenka klidné, docela jako by se Kočka byla vrátila přirozeným způsobem.

"To jsem si myslila," řekla Kočka a zmizela opět.

Alenka zůstala chvíli stát, očekávajíc, že Kočku snad uzří ještě jednou, ale když se nějakou chvíli neobjevovala, odcházela směrem, ve kterém jí bylo řečeno, že bydlí Zajíc Březňák. "Kloboučníky jsem už viděla," řekla si k sobě, "Zajíc Březňák bude mnohem zajímavější, a jelikož máme květen, nebude snad tak docela potřeštěný - aspoň ne tolik, jako byl v březnu." Jak to dořekla, pohlédla vzhůru a tu byla opět Kočka, sedící na větvi stromu.

"Řekla jste vepř, nebo pepř?" pravila Kočka.

"Řekla jsem vepřík," odpověděla Alenka, "ale přála bych si, abyste se stále neobjevovala a nemizela tak náhle: člověk by z toho dostal závrať."

"Nu, jak je libo," řekla Kočka a tentokrát mizela docela pozvolna, začínajíc ocasem a končíc šklebem, jejž bylo vidět ještě chvíli potom, když už ostatek z ní byl dávno pryč.

"Nu, viděla jsem už často kočku bez šklebu," pomyslila si Alenka, "ale škleb bez kočky! To je nejpodivnější věc, jakou jsem viděla ve svém životě."

Neušla příliš daleko, když spatřila dům Zajíce Březňáka; hádala, že to musí být jeho dům, podle toho, že komíny měly tvar uší a střecha byla pokryta kožišinou. Byl to dům tak veliký, že si netroufala jít blíže, dokud neukousla kousíček hřibu z levé ruky a zvětšila se na velikost asi dvou stop. Ale i potom kráčela k domu dosti nesměle, říkajíc si: "Co kdyby přece jenom byl úplně šílený? Skoro si myslím, že jsem přece jen měla jít ke Kloboučníkovi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama